Tento týden v Nepálu skončily oslavy Tiharu, hinduistického festivalu světel. Ten probíhá 5 dní. První den uctívají vrány a havrany tím, že jim na střechu domu dávají obětiny k zobání, aby se jim vyhl smutek. Druhý den přichází na řadu psy, podobně jako třetí den krávy dostávají nejen něco dobrého na zub, ale lidé je zdobí tikou (na čele pro štěstí) a girlandou z měsíčků. Od třetího do pátého dne pak probíhají oslavy.
Minulý rok jsem jel po treku v Himálajích (o něm jindy...) do Pokhary a nemožně jsem se na ty slavnosti těšil. Byl třetí den festivalu a můj poslední den v Pokhaře. Vstal jsem před 6 a šel se podívat na východ slunce nad jezerem Phewa. Děti tam zrovna trénovaly karate a já si brzy uvědomil, že slunce vychází na jiné straně, za budovami. Dal jsem si tak rychlou snídani a vydal se vyšlápnout si kopec Sarangkot před večerními oslavami. Maps.me (skvělá appka!) mě vedly dost pochybnými cestičkami (tak jak to mám rád). Došel jsem až k někomu na dvorek, stála tam holčina a ukázala, že ji mám vyfotit. Až byla spokojená, jen mávla k džungli poblíž a řekla “this way”.
Vedly tam nekonečný schody nahoru a celou dobu jsem slyšel bandu opic a byl jsem si jistej, že mě brzo přijdou přinejlepším zmlátit. Po cestě jsem potkal ženy, co zablokovaly silnici, zpívaly, tančily a pouštěly auta jen za "poplatek" :) Po pár hodinách jsem došel navrch, plno lidí tam zrovna startovalo paragliding nad jezerem, na druhé straně kopce jsem chvíli pozoroval majestátné Annapurny na obloze a pak se rozhodl jít pěšky zpět.
Rozhodl jsem se jít jinou cestou (jak už to mám ve zvyku). Byla ovšem delší, kolem oběda začalo být slunce nekompromisní a já neměl dost vody. Došel jsem po 2 odpoledne, vyčerpanej, a dal si hned oběd v restauraci. Donesli mi ten nejkořeněnější dal bhat, který jsem v Nepálu měl. Pak už jsem se jen rozhodoval, jestli to udělat rovnou tam nebo zkusit dojít na pokoj. Nakonec jsem se rozhodl to risknout. Cestou jsem viděl, jak všichni zdobí a vytváří na zemi ornamenty se svíčky, ani jsem to ale nevnímal. Došel jsem tak tak a následujících několik hodin jsem zvracel.
Víte, já celkově moc nepiju, ale zásadně to nikdy nepřeháním, protože tuto “aktivitu” fakt nesnáším. A tak jsem oslavil Tihar na podlaze u záchodu za zvuků vzdálených oslav. Měl to být zasloužený klid plný světel a radosti, perfektní závěr úžasné cesty Nepálem. Vesmír měl ale jiné plány. Ráno jsem absolvoval osmihodinovou jízdu autobusem (což je v Nepálu kapitolka sama o sobě) zpět do Káthmándú a letěl domů následující ráno. To vám ale říkám, tam já se jednou vrátím a ten festival si naplno užiju!
Comments